10. zápis - První dojmy

8. října 2014 v 17:53 |  1. ročník
Tak už ležím v posteli a můžu napsat o dnešku. Pořád mám pocit, že se mi to všechno jen zdá - no takový to je, jako v krásným snu! Hned ráno mě zaskočily dvě holky, se kterýma jsem na pokoji, vzbudilo mě, když tam vykřikovaly, že jim nejde otevřít truhla. Teď už vím, jak se jmenujou - jedna je Katherine Fox a druhá Vin (dál nevim). Tak jsem se honem oblíkla (Nickie ještě zařezávala) a šla se zeptat, kde jsou záchody a koupelny, protože se mi chtělo strašně čůrat a chtěla jsem se umejt a tak. Tak jsem se zeptala takovýho staršího kluka a myslela jsem, že nás vyvede někam úplně pryč, ale on jenom přišel ke knihovničce a něco řekl a ta knihovna se otevřela! Jsem zas čuměla. Teda koukala. Když jsem se vrátila na pokoj, Nickie už byla vzhůru a měla tam i svůj kufr. Tak jsem šla zas zpátky a tam stála naše prefektka, ta starší holka. Má takový složitý jméno, ale slyšela jsem ostatní říkat jí Ay, tak snad bude stačit, když si budu pamatovat tohle. Prej že nám nabarví pláště na kolejní barvu. Tak barvila. Ta žlutá je na mě strašně zářivá, ale myslím, že si zvyknu. To už je taková prkotina. Aspoň jsme dobře vidět. A ptala jsem se jí a prej ten plášť nemusíme nosit, když nejdeme na hodinu. A pak měla bejt prohlídka hradu. Já si myslela, že to bude na chvíli, ale byli jsme pryč celý odpoledne! Teda ještě před tou prohlídkou jsem se rozhodla, že si konečně vybalím všechny věci a naskládám je do truhly. A taky že si nadepíšu sešity a napíšu domů dopis. Trvalo mi to docela dlouho. Jo a přišel tam znova ten starej pan profesor a u něj se objevil skřítek! Takovej roztomilej byl a jak oddaně se na něj koukal! Když jsem pak nadepisovala ty sešity (ve společenský místnosti), nějakej kluk tam zapálil stůl. Naštěstí to hořelo jenom chvíli, tak nestihlo nic chytnout. Profesor to hned uhasil. Ale pěkně mě to vyděsilo, to jo. Pak už se šlo na tu prohlídku.
Hned se začátku se stalo něco, čemu doteď nerozumím. Ay nás jako první zavedla do takový uličky, kde prej jsou záchody. Když jsme tam stáli, tak tam přišla nějaká červenovlasá holka a kluk, co určitě nebyli z Mrzimoru, nebo já nevím, ale určitě jsem je tam neviděla. Ta holka tam za mnou chvíli stála a pak něco zamumlala a ten kluk taky, myslím. Ay najednou mlčela a jenom se hnusně koukla na tu holku a tak divně máchala rukama, jako by chtěla něco říct, ale nemohla. Jsem fakt nevěděla, co to je, ale vypadala nějak naštvaně. Ta holka dělala, že neví, co se stalo, ale já si myslím, že s tím měla něco společnýho. Pak se zatvářila překvapeně, když jí došlo, že Ay je prefekt. No a už měla trest, i ten kluk. Stejně ale nevím, co se tam stalo. A šli jsme dál. Zastavili jsme se na spoustě míst. Učebna lektvarů, taková zkratka do prvního patra, dokonce tu maj psychologickou poradnu! Ošetřovna... a pak! Jsme vyšli do dalšího patra a tam byl ten kámen! To unitherum! Konečně jsem ho viděla trochu blíž, než předtím. Ale nemůže ho někdo ukrást, když je tady tak vystavenej? Já myslím, že musí bejt strašně vzácnej a cennej a tak, a on je tu vystavenej… prostě jako by to byl jenom nějakej kamínek. Je to divný. Ale tak třeba tam jsou nějaký ochranný kouzla, okolo něj. V tom patře jsme se potkali s partou nebelvírských. Maj hrozně hezkou barvu plášťů. Dál… bejvalá učebna formulí, kabinet pana ředitele, kabinet… už nevím koho. A potom další kabinet, prej profesora co učí lektvary. A najednou se z toho kabinetu ozval křik! Vypadalo to, že on na někoho křičí a je fakt dost naštvanej. Že prej ještě jednou a poletí, ten někdo, na koho křičel. Dál byl kabinet našeho kolejního, toho pána. Už vím jak se jmenuje - Nomos Aqua… ty jo já si nevzpomenu. Asi bych si to měla někam napsat. Pak jsme šli do posledního patra. Učebna astronomie… A potom už střecha. To teda bylo! No hlavně krásnej výhled na všechno a viděla jsem odtud skleníky. Pak jsme se vrátili, a šli jsme dál. Učebna craftingu - to nevím, co by mohlo být. Dál taková velká místnost na lektvarovej klub - snad tam můžou chodit i prváci, hrozně by mě to tam zajímalo, jako jakej ten kroužek je. Potom nám Ay a ta holka, co taky prováděla (ta má pro změnu červený vlasy a její jméno jsem zapomněla) ukázali tajnou místnost, že tam taky můžem cvičit kouzla. Už jsem ani nevěděla, v jakým patře vlastně jsme. Určitě se tu ztratím a potom mě budou všichni hledat. Trochu se bojím. Potom přišla taková vtipná chvíle. Zastavili jsme se u dalšího kabinetu a Ay povídá: "Tady další profesor… kdo ví, kde asi má kabinet ten naháč." Tím asi myslela toho pána, co byl ve Velký síni při zařazování skoro nahatej. Bylo to trochu divný. No a chvíli po tom, co to dořekla (stáli jsme přímo před dveřma toho kabinetu) se otevřely dveře a tam stál… no ten naháč. Všichni rázem nahodili vážný výraz. On mluvil strašně vážně, zamyšleně a ve tváři měl kamenný výraz. No my taky, chtělo se mi strašně smát a pořád mi cukal koutek, tak jsem se musela podívat jinam. Když zavřel dveře, začala se spousta lidí smát. To byl fakt zážitek. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale an chvíli jsem ztratila skupinu z očí a pak jsem je asi deset minut hledala. Ani jsem pořádně nevěděla, kam vlastně běžím, ale fakt se mi ulevilo, když jsem je zas našla. Další zastávka byly skleníky. Pak učebna Obrany proti černé magii. Další zkratkou jsme došli zas někam do neznáma a brzo jsme se objevili na dvoře. Prej bysme došli k famfrpálovýmu hřišti, kdybychom šli dál a dál. Ale to už nám nikdo neukázal, protože bylo pozdě a že ještě musíme vidět kuchyni (nestihli jsme oběd). V kuchyni bylo nějaký jídlo, některý se mi zdalo takový už starý, tak jsem si vzala jenom ovoce z košíku. A to byl konec prohlídky.
Měla jsem ještě žízeň, tak jsme s Nickie běžely na večeři. Tam bylo zase jídla. Já nevím, kde to berou. Vždyť se toho většina ani nesní! Pak tam Moudrý klobouk zařazoval nějakýho opozdilce, co to včera asi nestihl. Takovej kluk, zdál se celkem v pohodě a klobouk ho zařadil k nám. To se celkem hodilo, protože nás tam bylo zrovna nejvíc. Vin k němu hned přiběhla, že ho zavede na kolej a byla vůbec strašně ochotná, až jsem jí to ve srandě řekla, vypadala, že jí to urazilo, nebo co. Snad ne. Když jsme se vrátili na kolej, Nickie šla spát a já tam ještě seděla. Bylo tam pár lidí a kluk, co trochu kouzlil a říkal, že potřebuje jablka, tak jsem pro ně došla. Nakonec to byla fakt sranda, přinesla jsem svůj kotlík a on z něj začal kouzlit slepice! Teda, byla to prej jenom iluze, ne skutečný zvířata, ale to je asi dobře. A taky vykouzlil nějaký zlatý jiskry a ohnivý kříže a šipky. Jo a už konečně vím, jak se jmenuje ta modrovlasá holka - Ammy. A ten kluk je John. To bylo poslední, co jsem ten večer zjistila a pak už jsem odešla sem, na pokoj. Tak jsem si to musela všechno napsat, i když, tohle stejně nezapomenu do konce života!

 

9. zápis - Už jsme na hradě!!!

6. října 2014 v 23:32 |  1. ročník
Už jsme na hradě!! A víš, co je ještě lepší? Že jsem v Mrzimoru!!! A co je úplně nejlepšejší? Že Nickie je v Mrzimoru taky!!! Já jako nevím, co napsat jako první. Jako vůbec. Pořád se z toho třesu! A tak strašně moc jídla a lidí a všeho a barev a hrad je tak velikej, teda viděla jsem jenom kousek ale je velikej a tak. Já vím, já se musím dát trošku do pořádku a psát normálně. Já o tom musím rodičům hned zejtra napsat. No ale! Začalo to teda jako každej jinej den v Kotli. Ale vůbec jsem nemohla dospat, a když jsme sešly s Nickie dolů, bylo tam narváno. Jo, úplně narváno. Já se ani neprocpala k baru! Ale nějak jsem si snídani nakonec koupila. Zdálo se to jako chvíle a už jsme šli všichni na nádraží. Říkala jsem, jak byl nacpanej Kotel? Co teprve to nádraží. Nevím, kam se tak cpali. Se asi báli, že jim ujede vlak. Ale naštěstí neujel. Jo a babička i taťka s mamkou měli pravdu, ta přepážka jako by tam fakt ani nebyla, když jsem zavřela oči a rozeběhla se proti zdi. Ani jsem to necejtila. Ve vlaku jsem našla Nickie a měla jsem velkou radost, že našla volný kupé. Ta radost nějak odešla, když tam přišli dva kluci a jeden řekl "Uděláme group?" Jsem to vůbec nechápala, co tím jako myslel. Ale měl strašný kecy. Dokonce jsem na něj byla skoro zlá, a to já nejsem skoro vůbec. To kdybys slyšel, deníčku. Později dokonce držel Nickie za ruku, to nechápu ještě víc, budu si s ní muset promluvit. Jsem si musela i přesednout do jinýho kupé, se nedalo poslouchat. Vůbec. Ale do toho kupé si přisedly dvě holky a ty byly super. Jo a dostaly se taky do Mrzimoru, obě! Mám fakt strašnou radost z toho všeho. Mamka s taťkou říkali, že když poprvé přijeli do Bradavic, tak jeli na lodičkách přes jezero k hradu. Ale my ne. Jenom jsme prošli krbem a objevili jsme se na hradě. Já se málem hned přerazila, jak to tam bylo pěkný. Pořád jsem se rozhlížela a nemohla jsem se vynadívat. Bylo nás fakt hodně, to byla teda řada. Ale nějak se mi povedlo dostat víc dopředu. Byl tam takovej profesor v červený vestě a jeden celej v černým. To se mi nelíbilo moc. A oba mi přišli takový zlý, ale víc ten v tom černým. Ale to asi proto, že jsme tak hrozně zlobili. Teda já ne! Já poslouchala, náhodou. Když jsme přišli do velký síně tak jsem se fakt lekla. Bylo to takový oficiální úplně. Jako bych tam měla říkat něco před celou školou. Ale naštěstí jsem nemusela nic říkat. Jenom jsem si musela sednout na stoličku a taková paní co byla i na předávání unithera mi dala na hlavu Moudrý klobouk. Byl dost dlouho ticho, až jsem se bála. Fakt jsem se bála. Že řekne, že nejsem žádná čarodějka a bude to vědět celá škola a všichni se budou smát a pošlou mě domů a řeknou, že jsem moták. Ale naštěstí ne. Byl to jasnej Mrzimor. Tak jsem šla k těm žlutoplášťákům a pořád jsem se usmívala. Když konečně vešla do síně Nickie, tak jsem právě viděla, jak jí drží za ruku ten hlupák, co vykládal takový nesmysly. Říkám, na to se jí musím zeptat. A potom, když byli všichni zařazený, začal Moudrý klobouk zpívat. Fakt zpíval! Nebo teda jako znělo to jako napůl básnička a napůl písnička. A mně už došlo, co je to unitherum. Asi to je kámen, kterej byl základem školy, nebo co. Jakože Bradavic. Ale nevím, proč se okolo něj dělaj takový tajnosti. A pak promluvil ředitel školy. To už jsem moc nevnímala, protože jsem měla fakt hlad. Ale když se to jídlo konečně objevilo, tak jsem z toho měla skoro šok. Takovýho jídla doma nemáme snad ani za celej rok! Hrozně rychle to ze stolu zmizelo. Vzala jsem si s sebou pár hranolek a pití. A už se šlo. Teda ono se moc nešlo. Ale ta modrovlasá holka nás pár dovedla do Mrzimoru. Je to ve sklepení. Ale když jsem přišla do tý společenský, to bylo teprve něco. To bylo jak v nebi! Až na to, že místo modrý tam byla žlutá. Jinak nemám ráda pestry barvy, ale to bylo tak nádherný! Tááák krásný, že jsem chvíli jenom čuměla. Teda koukala, babičce by se nelíbilo, kdybych před ní řekla čuměla. No ale fakt. Je tu krásně. Pak přišel nějakej starej profesor v oranžovým plášti, prej je náš kolejní. A rozdával pokoje. To bylo na dlouho a Nickie nenašla svůj kufr. Tak snad se do zejtra najde. Ale myslím, že zejtra prospím půlku dne, jsem tak unavená, že už mi padaj oči.


8. zápis - 2 dny do odjezdu

4. října 2014 v 22:40 |  1. ročník
Je teprve odpoledne, ale nemám co dělat, tak píšu. Jsem trochu smutná. Nikde jsem nenašla Nickie, tak jsem se šla projít do Portsmucku. Po chvilce jsem došla k takovýmu jezírku, či co to bylo. I s pláží. Bylo tam krásně a byla tam nějaká holka s modrýma vlasama, jsem doufala, že se se mnou třeba bude bavit, tak jsem se jí zeptala, jestli berou, protože rybařila. Akorát zamumlala, že berou a otočila se zpátky. Mrzí mě to, víš, deníčku. Že tu nemaj rádi prváky. Já to chápu, když je vidím, ale vždyť nejsou všichni stejný, třeba jako Nickie, nebo Hazel. Hele, okolo mě běhá králíček. Taky je tu sám a nemá si s kým hrát. Já si taky nemám s kým hrát. Mít tak to zvířátko, to bych si měla s kým hrát. Sluníčko pořád nesvítí, je zalezlý, skovává se. Ale jedna věc dobrá byla, byla jsem u toho Ollivandera, zeptat se na tu hůlku. Jako jaký má dřevo a jádro. Tak prej je z javoru a má v sobě žíni z jednorožce! Konečně to vím. Domů už nepojedu, na to není dost času a stejně bych nedostala žádný další peníze. Jé, ale víš, co bych mohla? Podívat se za tátou a mamkou na ministerstvo! Tak já to teda zkusím, drž mi palce, ať maj aspoň chvíli čas.

Tak jsem potkala jenom taťku a ten taky někam chvátal. Prej nějaký problémy s organizací famfrpálovýho zápasu, ani mi to neměl čas vysvětlit. No a za mamkou mě nepustili. Tak jsem si tam chvíli poseděla, stejně jako potom v parku v Londýně a v Kotli. Fuj, byli tam nějaký kluci, co něco rozlili na stůl a pak to všichni tři lízali, no to bylo fakt nechutný, mi z nich bylo špatně. Jinak jsem dneska nikoho nepotkala, a v tom parku jsem div neusnula. Snad tu zejtra Nickie bude, třeba jela domů.

 


7. zápis - 2. den v Příčný ulici

3. října 2014 v 23:30 |  1. ročník
Tak já myslím, že mám všechno. Až na zvířátko. Chtěla jsem si koupit žabku, teda ona to není zas tak malá žabka, je to celkem žába, ale stejně. U Malkinový jsem utratila 52 galeonů!! Já to vůbec nemůžu pochopit, tak strašně moc peněz a to jsem si dohromady ani nic nekoupila! Dokonce jsem si ani nekoupila celou Bradavickou sadu, protože tam jsou sukně a já si chtěla koupit jen kalhoty, takže jsem toho moc neměla, ale takových peněz, mně se úplně zatočila hlava, když mi to ten prodavač řekl. Jsem ještě musela upustit od kabátu, protože to bylo původně 59. No a pak mi zbyly jenom 4 galeony. To jsem vůbec nečekala. Jsem se hrozně těšila, že si koupím tu žábu. Což o to. Žábu bych si koupila, ale dyť ta klec byla dvakrát dražší než žába! Byla jsem z toho fakt smutná. Ještě, že mám tu sadu na lektvary, ani bych na ní neměla peníze. Pak jsem ještě šla k tý Malkinový nechat si nabarvit oblečení. Ale jsem zas ráda, že mám už všechno koupený. A úplně jsem zapomněla jít k tomu Ollivanderovi a zeptat se ho na tu hůlku, jako jaký má dřevo a jádro. Tak snad na to zejtra nezapomenu. Nickie ztratila kufr. Měla ale velký štěstí, že jsem byla u Malkinový, zrovna když se tam našel. A v knihkupectví jsem potkala Hazel! Už vypadala líp, než posledně, jak byla nemocná. Říkala, že tu prej nikoho moc nezná, ale to není určitě pravda - viděla jsem jí párkrát v nějakým hloučku. To já se tu bavím jen s Nickie. Je taková hodná a milá. A stejně toho o ní nějak moc nevím! Se jí musím zeptat, co je vlastně zač, je to divný, přijde mi, že ji znám dýl, přitom je to jen pár dní. Už jenom 3 dny a pojedeme do Bradavic!!! Ježíši, no doufám, že budu v tom Mrzimoru!


6. zápis - 1. den v Příčný ulici

3. října 2014 v 17:11 |  1. ročník
Mám tolik zážitků, že je toho snad až nějak moc. Ráno jsme s Nickie vstaly dost brzo a myslely jsme, že tam třeba budem první, v tý Příčný, ale ukázalo se, že tak uvažovali všichni prváci. I tak brzo ráno tam byla hrozná fronta. Chvíli jsme seděly v Kotli, ale to nás brzo omrzelo, tak jsem navrhla, ať se projdem ještě ve Visánku. Když jsme se tam letaxem dopravily, šly jsme rovnou za nosem, až jsme došly k takovýmu menšímu bludišti. Vypadalo to jako hračka. No jenomže za tím malým bludištěm bylo ještě jedno! A to bylo obrovský. Chvilku jsme tam jenom tak bloudily, ale nakonec jsme došly doprostřed, kde je taková kašna a okolo pár laviček. Tam jsme poseděly, dala jsem Nickie nějaký čokoládový žabky, protože jsme měly dost hlad - ale kartičky jsem chtěla vrátit. Už jich mám asi 17. Pak jsme šly zpátky, ale Příčná ještě pořád nebyla otevřená. Když jí konečně otevřely, zjistila jsem, že Nickie usnula - a vůbec jsem jí nemohla probudit. Když se mi to podařilo, už byli všichni dávno v Příčný. Šly jsme teda ke Gringottově bance. Teda tam byla taková řada! Tak dlouhá, že jsme stály jen tak tak vevnitř. Tam za tím pultem, na kterej všichni čekali, seděl obzvlášť ošklivej skřet. Tvářil se, jako by snědl něco hodně kyselýho. Ale byl jinak docela hodnej, mi přišlo. Jenom nechápu, proč tam byl jenom jeden, myslím, že by tam mělo bejt víc skřetů, když je tam tolik přepážek. Teda ono jich tam bylo víc, ale tvářili se hrozně zaneprázdněně. Když jsme s Nickie přišly na řadu, musely jsme říct naše jména a předložit klíč, až pak jsme se dozvěděly číslo trezoru. Musely jsme sejít do takovýho podzemí, docela jsem se tam bála. Ale bylo tam spoustu dalších dětí, tak to bylo dobrý. Tam jsme taky čekaly strašně dlouho, myslím, že takový dvě hodiny. Byl tam další skřet a vždycky s sebou vzal tak tři nebo čtyři lidi. Jo, v trezoru jsem měla asi 108 galeonů. Nickie 115, jsem jí trochu záviděla, to si koupí víc žabek ve vlaku. Ale já si aspoň nemusím kupovat sadu na lektvary, protože mám tu z tomboly. Pak jsme pádily pro kufr, když jsme se konečně dostaly ven. Měly na výběr z několika barev, ale já si vzala ten obyčejnej, ty pestrý barvy se mi moc nelíbí a černou taky úplně nemusím. Nickie si vzala bílej. Takovej moc světlej na mě. Taky jsem byla v papírnictví a nakoupila všechno, co jsem potřebovala. A taky dopisní papíry a obálky, abych mohla psát rodičům. Pak jsem skočila do knihkupectví. Už bylo docela pozdě a já chtěla ještě stihnout Ollivandera. Bez hůlky přeci nemůžu odejít! Šla jsem si tam stoupnout do řady. Byl tam takovej kouzelnickej metr, kterej všechny měřil. A když jsem já mávla hůlkou, úplně z ní vystřelil takovej paprsek, nebo spíš taková světelná koule a udělalo to jiskry! To bylo něco! Ale trošku mě zklamal pan Ollivander. Asi mu nebylo moc dobře, nebo co. Mamka s taťkou říkali, že je to hrozně milej pán a tak, ale on ani moc nemluvil, a dokonce ani nikomu neřekl, co maj za hůlku, takže nevím, jaký má ta moje dřevo, jádro, ani dýlku, i když ta se dá docela odhadnout. Ale ještě tam zejtra zajdu a zeptám se na to, pokud tam nebude moc narváno. No přeci musím vědět, co to mám vlastně za hůlku, nebo ne? Nickie už pro hůlku zajít nestihla, tak snad teda zejtra. Já ještě musím k Malkinový a taky bych docela ráda nějaký zvíře, ale nevím, jestli mi na něj zbydou peníze. To uvidím, až nakoupím u tý Malkinový. Doufám, že v Bradavicích není povinná taková ta sukně z uniformy, protože sukně fakt nemám ráda. Jo a taky jsem si koupila album na kartičky z čokoládových žabek! Aspoň je mám kam dávat.


5. zápis - Předávání unitera

1. října 2014 v 22:38 |  1. ročník
Tohlecto byl úplně nejlepšejší den!! Byla jsem na takový akci, kde bylo strašně moc lidí a vyhrála jsem vélikou sadu na lektvary a taky jsem nasbírala asi 16 čokoládových žabek. No ale vezmu to od začátku.

Jsem seděla dole v Kotli a všechno bylo stejný jako vždycky, ale taky takový jiný. Prostě tam byla taková trochu napjatá atmosféra. Nějak jsem si toho nevšímala, ale všude to šumělo a slyšela jsem občas takový řeči jako "Jdeš tam dneska taky?" a tak. Nechápala jsem kam. Kam by měl dneska někdo chodit. Pak se Kotel začal vyprazdňovat a všichni chodili do zahrady. To mi bylo taky divný, nějak moc hezky nebylo, tak proč by chodili za Kotel? Tak jsem se šla taky podívat a tam byl normálně stan! Moc velkej nebyl, vůbec jsem nevěděla, jak se tam jako chtěj všichni nacpat a proč by se tam vůbec cpali. Pak se z toho stanu ozvalo, že už můžem dovnitř, tak jsme šli, teda já šla skoro poslední a jenom jsem civěla, jak se tam ty lidi cpou a furt to neni plný. Tak jsem tam vešla taky. A najednou to bylo úplně obrovský! Už jsem o tom párkrát slyšela od babičky, ale bylo to fakt super, nechápu, jak to funguje! Jo, a nejen že to bylo obrovský, ale taky tam bylo šíleně moc lidí. A většinu jsem vůbec neznala. Taky tam bylo hodně dospělých. Ty seděli spíš na podiu, vypadali víc jako kouzelníci, jako prostě pravý kouzelníci s pláštěma, kloboukama a tak. Furt jsem nevěděla, o co jde, ale čekala jsem. Byl tam hroznej hluk, všichni mluvili naráz. Pak vystoupil jeden z těch dospělých a řekl, že nás vítá u příležitosti předávání toho skvostnýho předmětu do rukou majitele. Jsem zas netušila, která bije. Potom dal slovo dalšímu pánovi a ten byl fakt vtipnej. Říkal, jak ten předmět našel. Asi to má bejt nějakej šutr. To by mě zajímalo, proč dělaj takovej humbuk okolo šutru. No ten pán pořád dokola opakoval, že to uniterum (tak tomu šutru říkaj) našla jeho žena, řekl to asi tak pětkrát a všichni se mu smáli. Potom začala mluvit nějaká pani. Měla krásný dlouhý šaty, modrej klobouk a modrej plášť, nebo to byla možná fialová, já už nevim. Tak prej je to uniterum hrozně vzácný a má v sobě velkou magickou sílu. Ale asi nikdo neví, jakou, protože k tomu nic neříkali. A konečně ho předávali. Asi Ministerstvo Bradavicím. Nevim, co s nim teda chtěj dělat, to jsem zvědavá, ale vypadalo to krásně, to uniterum, to zas jo. Pak byla přestávka a my si mohli jít koupit lístky do tomboly a taky se jít občerstvit. Vzala jsem si hroznový víno a šla stát frontu na tombolu. Měla jsem posledních 8 srpců. Než jsem přišla na řadu, lístky došly. Smůla. Ale po chvíli přišly další, tak jsem vyběhla znova. Byla jsem poslední v řadě a měla čísla 87 a 88. Šla jsem si zas sednout. Tombola začala. Ani jsem nepočítala, že vyhraju. Ale pak jsem si uvědomila, že se všichni otáčej a mně došlo, že ten pán řekl číslo jednoho z mých lístků! Bylo to 87! Asi pětkrát jsem to zkontrolovala, protože jsem tomu fakt nemohla uvěřit, ale jo, bylo to tak! Nějak jsem doklopýtala na podium, všichni na mě koukali. Mohla jsem si vybrat kteroukoliv z cen, která tam byla! Vůbec jsem se nemohla rozhodnout a asi dvě minuty jsem se rozmejšlela. Bylo tam toho tolik! Nakonec jsem si vybrala uplně úžasnou sadu na lektvary. Tam toho bylo. No to asi ani všechno nenapíšu. Kotlík ze znakem Bradavic, běžný věci na lektvary (akorát mnohem hezčí), krabička na vzorky lektvarů, pak 7 krabiček na činidla, kde jsou všechny přísady, co budu v Bradavicích za těch 7 let potřebovat! A pak taky flakonky. Je to nádhera, pořád se na to musim koukat! Zbytek tomboly jsem ani moc nevnímala, protože jsem si pořád dokola prohlížela ty věci. Ale dalších cen v tombole bylo spoustu, třeba krásný figurky zakladatelů Bradavic. Než to celý skončilo, ani nevim jak, ale všude po podlaze se objevily čokoládový žabky, a pořád se objevovaly nový. Vůbec jsem nestíhala sbírat. Mám jich 16! No nemůžu tomu uvěřit, takovej šťastnej den!



4. zápis

23. září 2014 v 23:36 |  1. ročník
Konečně jsem se tu s někým začala bavit. Nejdřív jsem se teda dost nudila, protože se pořád nedá moc chodit ven, pořád prší (a nezaprší a nezaprší!), no, ale už tady znám dva lidi. Dvě holky. Nebo teda pět, když počítám všechny, s kým jsem se bavila. Teda ale poslední dny se mi zdaj fakt pěkně blbý sny. To je asi tím, jak ani nemám nic pořádnýho k jídlu. Ale asi předevčírem, nebo tak nějak, jsem zas seděla v Kotli (teda po krátký procházce do parku, kdy jsem zas zmokla) a pozorovala dění okolo. Seděla jsem jakoby nahoře, takže jsem viděla dolů, co se tam děje a tak. Potom přišla nějaká holka v takovým divným růžovým kožichu (jako jo, venku je zima, ale tohle bylo tak do mínus dvaceti stupňů). Prej je nemocná a taky si s sebou přinesla flašku s něčím, byl to lektvar, jak jsem hned zjistila. Zdála se celkem milá, ale nemohla chudák ani pořádně mluvit, jak měla ucpanej nos. Čekala na bráchu, ten když se objevil v Kotli tak za ním běžela a už se nevrátila. Jo a včera jsem tu viděla takovýho divnýho kluka, měl růžový vlasy a na sobě žádný tričko, procházel se tu jako model a tvářil se jako kdyby byl nějakej bůh. Třeba to je nějaká místní celebrita! Ale to asi ne. No a včera jsem zas byla v Kotli a najednou ke mně přišla taková holka, že jestli se tu dá ubytovat. Tak jsem se šla kouknout, jestli tu není ta slečna, co mi dala pokoj, ale asi nebyla. Tak jsem tu holku, Nickie se jmenuje, vzala k sobě na pokoj. Doufám, že se tam neobjeví ta holka, co tu byla na začátku. Třeba se k někomu přestěhovala. Ještě jsem zapomněla, že jsem cestou zpátky k Nickie zakopla a spadla jsem přímo na zadek. Bolí mě ještě teď. Ale nic tam nebylo, bylo to, jako by mi někdo podrazil nohy, přitom ale poblíž nikdo nebyl! Myslela jsem, že u mě Nickie jen přespí a pak si sežene pokoj, ale nějak jsme přešly k tomu, že se půjdeme poohlídnout po okolí. To bylo dneska. Před chvílí jsme se vrátily z Godrikova dolu. Je tam suprovej les, viděly jsme tam spoustu králíků a veverek! Taky jsme se prošly na nádraží a hledaly to nástupiště 9 a ¾, ale nenašly jsme ho. Teda, mamka říkala, že se musí projít tou přepážkou, ale tam jich bylo moc, tak jsme se bály, že bysme si akorát namlátily. A to je za těch pár dní asi tak všechno. Zejtra se půjdem kouknout do Visánku a Portsmucku - tam jsem si to ještě neprošla. Už bych to teda dávno udělala, ale v tom počasí to nejde. Ale ať třeba úplně promoknem, už tu nevydržím jen tak sedět a koukat se, jak ostatní sedí … a tak dál.



3. zápis - Nemám co dělat

18. září 2014 v 21:54 |  1. ročník
Trochu se nudím. Nemám moc peněz, protože jsem si koupila ten prut na ryby. Ale za tři dny mi nezabrala ani jedna ryba. A přitom tomu klukovi braly furt, tomu, co tam dneska rybařil! Třeba má nějakej kouzelnej prut. Třeba z Příčný ulice. A já mám obyčejnej a proto mi neberou. Já nevím, už jsem přestala, protože jsem zas zmokla. Zas jsem natrhala pár kytek, jenže je furt hnusně, tak nemůžu bejt moc venku. A to mě štve. Přemejšlím, že pojedu na pár dní domů. Nemám tady co dělat, ani se s kým bavit. Třeba to bude lepší. Počkám ještě tak dva nebo tři dny. Tam dole v Kotli je furt rušno. Pořád tam někdo je. Ráno jsem poprvý mluvila s tím pánem, co prodává za barem. Teda nemluvila, jen jsem si koupila snídani. Si natrhám nějaký jablka, abych nemusela utrácet za to jídlo. Ale stejně asi pojedu ještě domů. Mamka mě zprdne za ten prut. Ach jo, to jsem tomu dala. Kdyby se dalo bejt třeba venku. Ale musím dřepět na zadku nebo se válet v posteli. Potom sem píšu takový nesmysly.


Kam dál